Tradice kováckého odborového hnutí patří, po Typografické besedě, k jedné z nejstarších tradic na území Čech a Moravy. Kovácké dějiny začínají již v předminulém století v Rakousko-Uhersku, pokračují Československou republikou, účastí kováků v boji proti nacistům. Ale i po roce 1945 lze najít připomínky kováckého odporu, např. vystoupení kováckých fabrik v roce 1953 v souvislosti s měnovou reformou.

O historii se říká, že je učitelkou života. Například přímých účastníků a pamětníků mimořádného kováckého sjezdu v roce 1990 začíná být stále méně. Proto vám předkládáme velmi stručný historický přehled kováckých dějin v českých zemích. Širší seznámení s historií kováckých odborů by zabralo celou jednu publikaci. Rozhodující je uvědomit si kontinuitu demokratické linie kováckých odborů a snažit se v ní pokračovat.

Pracovat v odborech, a to na jakékoli úrovni, je úděl. Úděl, který jsme si dobrovolně vybrali. Posláním odborů je být vždy v čele snažení za lepší podmínky těch, kteří prodávají svoji práci. Ocenění tohoto snažení přinese nikoli přítomnost, ale až historie, která je však v mnoha případech anonymní. Berte proto tento historický přehled jako poděkování všem těm bezejmenným členům a funkcionářům odborů, kteří stáli v čele hnutí za spravedlivé ocenění práce, ať to bylo v počátcích odborového hnutí v předminulém století nebo třeba včera.

Rakousko-Uhersko

Před rokem 1870 je velmi diskutabilní hovořit o odborech, protože tehdejší legislativa pro ně nevytvářela prostor. První zmínka o „kováckých odborech“ je z roku 1863, kdy vznikla „Ústřední pokladna ku podpoře dělníků strojnických“. Její charakter byl podobný jako charakter jiných spolků těchto let, podpůrný a osvětový.

Změnu přineslo po roce 1867 přijetí zákonů o právu spolčovacím a zákon koaliční. V roce 1871 na základě těchto zákonů vznikl v Liberci „Odborový spolek dělníků v železe a kovu“, následně vznikly tyto spolky v Chomutově a v Brně. V roce 1879 byla v Praze úředně povolena „Strojnická beseda“.

V 90. letech 19.století se tyto místní spolky seskupovaly do spolků regionálních nebo dokonce celorakouských. Vzhledem k tehdejšímu rozložení průmyslu v českých zemích a Rakousku-Uhersku se přirozeným centrem kovodělníků stalo Brno. Bylo proto logickým vývojem, že se 26. – 28.prosince 1890 v Brně uskutečnil I.rakouský sjezd kovodělníků a hutníků. Ze závěrů tohoto sjezdu stojí za povšimnutí rezoluce k hájení spolčovací a shromažďovací svobody, k pracovní době, mzdě, práci žen a dětí. V neposlední řadě to byla tisková rezoluce – vydávání vlastního listu, kterým se stal časopis „Rakouský kovodělník“.

V srpnu 1892 vznikl na základě závěrů tohoto sjezdu „Odborový spolek kovodělníků a jejich spolupracovníků v Čechách“.

Paralelně vzniká obdobný spolek i na Moravě a následně v říjnu 1892 všichni organizovaní kovodělníci z českých zemí spoluzakládají ve Vídní „Jednotu zemských spolků kovodělnických“ a o vánocích roku 1893 potom I. celorakouskou všeodborovou centrálu. Je historickou skutečností, že v této době a následujících třech letech není žádná zmínka o zaregistrování spolků na Slovensku.

V roce 1894 (25. – 26.března) se konal sjezd označený jako II.sjezd kovodělníků odborových organizací a spolků v Rakousku. Mimo jiné tento sjezd řešil vztah k všeodborové centrále, výši podpor a přijal usnesení o tiskovém orgánu, kterým se stal časopis KOVODĚLNÍK.

V roce 1896 (28. – 30.června) se konal sjezd označený jako III.sjezd svazu veškerého kovodělnictva v Rakousku. Přijal rezoluci ke stávkám a hlavním bodem závěrů bylo usnesení o sloučení veškerých spolků do centralizované „Unie kovodělníků v Rakousku“. Toto usnesení bylo nepřijatelné pro český spolek (nikoliv pro moravský, protože Brněnské centrum mělo v té době blíž k Vídni než k Praze), který si i nadále chtěl udržet určitou autonomii. Z podnětu pražských kovodělníků byla proto v lednu 1897 založena samostatná česká odborová ústředna „Odborové sdružení českoslovanské“. To se postupně stalo nejsilnějším centrem českého a po roce 1918 i československého odborového hnutí. Odborová organizovanost byla v té době nízká, ve vyspělých centrech kovoprůmyslu, jaké představovala Praha a Brno, nepřesáhla 30%.

Z historického hlediska stojí za připomenutí ještě následující mezníky pro život kováckých odborů:

Československá republika 1918 - 1939

Je zcela evidentní, že prvorepublikový vývoj u odborově organizovaných kováků určovalo sociálnědemokraticky ovlivněné Odborové sdružení Československé a jeho svaz pod novým jménem „Svaz kovodělníků v Československé republice“.

Na sjezdu (1.- 3.listopadu 1919), který byl označen jako IV.řádný sjezd (pro udržení kontinuity s dobou před 1.světovou válkou), byl schválen výše uvedený název, byla přijata zásada „jeden závod – jedna odborová organizace“.

V roce 1926 se začíná hovořit o tzv. středoevropské krizi. Tato situace měla dopad i na kovácké odbory. Kováci v tomto roce na svém VI.sjezdu požadovali v rámci zákona o zprostředkování práce postavení odborových zprostředkovatelen na úroveň veřejných. Byla přijata rezoluce k možnému sloučení všech kováckých organizací v republice.

V roce 1929 se konal sjezd označený jako VII.řádný sjezd. Jeho hlavní náplní byly mzdové boje, úprava kolektivních smluv a požadavek nahradit právo poradní při propouštění zaměstnanců právem spolurozhodování.

V roce 1932 se konal VIII.řádný sjezd a mezi jeho hlavní požadavky patřil požadavek 40ti hodinového pracovního týdne, požadavek jednotného kodexu pracovního práva a reforem sociálního zákonodárství.

Na IX.řádném sjezdu konaném v září 1935 bylo uloženo představenstvu jednat s partnery ostatních kováckých svazů o vytvoření jednotné organizace kovodělnictva. Snahou bylo hlavně dosáhnout vyšší právní závaznosti kolektivních smluv. Současně spojit své síly pro zřízení dělnických komor jako protiváhu existujících komor obchodních a živnostenských. Bohužel toto sjednocení se nepodařilo. Je věcí diskuse zdali to bylo vinou v té době tradičně silných „rudých kováků“, nebo elitářstvím sociálně demokratických odborových „bossů“, např. tehdejší předseda Hampl ve své osobě kumuloval funkci předsedy české sociální demokracie, poslance, vůdce kováků a předsedy Ústřední sociální pojišťovny. Nebo to bylo vinou nacionalistů z České obce dělnické ( ČOD ).

Ke konci existence „První republiky“ bylo proto odborové hnutí stále roztříštěné, např. v roce 1937 byli kováci organizováni v osmi svazech či ústředích :

Vedle těchto velkých ústředen existovala ještě další malá profesní, či regionální seskupení, v nichž byly další tisíce odborově organizovaných kováků. Přes toto vše byla odborová organizovanost stále nízká. Na počátku 30. let byla propočítána na pouhých 20% a odhaduje se, že se v roce 1937 příliš nelišila.

Závěry posledního řádného prvorepublikového sjezdu, který se konal v červenci 1937 nám ukazují, jak se dařilo některé požadavky prosadit či uskutečnit. Částečná podobnost se současnou dobou je čistě náhodná. Opětovně byl vznesen požadavek na spolurozhodování při propouštění (viz rok 1929), znovu byla diskutována možnost a podoba jednotné organizace kovodělníků.

Něco se však posléze přece jen podařilo. 17.prosince 1938 byl svolán mimořádný sjezd Svazu kovodělníků, který ukončil činnost svazu a druhý den 18.prosince 1938 se ve smíchovském Národním domě (jeho dnešní majitel je OS KOVO) konal ustavující sjezd „Sdružení kovoprůmyslového dělnictva v republice Česko-slovenské“, který vznikl sloučením s kováky z ČOD, druhé největší všeodborové ústředny.

Po 15.březnu 1939 byla odborová činnost a struktura řešena z moci úřední. Kováci byli soustředěni do „Jednoty kovoprůmyslového dělnictva“. Následně v roce 1941 byly likvidovány i tyto odborové jednoty a existovala pouze jedna všeodborová „Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ).

Československá republika 1945 – 1989

Kováci se odborově organizovali opět jako jedni z prvních ihned po květnu 1945. Tehdejší celospolečenská atmosféra spatřovala jediný akceschopný model fungování odborů v jednotném odborovém hnutí. Vzniklá Ústřední rada odborů (ÚRO) rozhodla, aby členy jednotlivých průmyslových odvětví řídily příslušné ústřední komise. Kovácká komise vznikla již 23.června 1945 a 8.července téhož roku se přetvořila na ústřední výbor vznikajícího Svazu zaměstnanců kovoprůmyslu. Do čela svazu byl od počátku postaven Augustin Kliment. Jeho žluťácké působení v čele svazu plně zastínilo jeho činnost v odboji a věznění v Dachau. Byl totiž současně předsedou kováckého svazu a i ministrem průmyslu.

Další vývoj do poloviny 60.let byl ovlivňován a řízen na základě měnícího se postoje stranického a odborového centra. Proto jen několik z historického hlediska zajímavých údajů :

• V roce 1952 na základě rozhodnutí Plenární schůze ÚRO se kovácký svaz dělí na 4 menší svazy :

1. Svaz zaměstnanců závodů těžkého strojírenství

2. Svaz zaměstnanců závodů všeobecného strojírenství

3. Svaz zaměstnanců energetiky

4. Svaz zaměstnanců hutí a rudných dolů

• Na konci roku 1953 rozhodlo ÚRO o sloučení Svazu zaměstnanců závodů těžkého strojírenství a Svazu zaměstnanců závodů všeobecného strojírenství v jeden odborový svaz „Svaz zaměstnanců strojírenství“.

• V prosinci 1966 se na základě rozhodnutí ÚRO konal ustavující sjezd sloučených OS zaměstnanců strojírenství (viz.rok 1953) a OS zaměstnanců hutí a rudných dolů. Byl vytvořen Odborový svaz pracovníků v kovoprůmyslu.

• V roce 1968 došlo k rozdělení celostátního Odborového svazu pracovníků v kovoprůmyslu na samostatný svaz český a slovenský. Následně v listopadu 1968 byl v Bratislavě ustaven Odborový zväz pracovníkov kovopriemyslu a v prosinci 1968 byl vytvořen Český odborový svaz pracovníků kovoprůmyslu. V diskusi na tomto prosincovém sjezdu se mimo jiné projednávala otázka Rad pracujících a žádost o jejich legalizaci.

• Následně byla podepsána dohoda obou uvedených svazů o vytvoření federálního výboru.

Euforie období let 1968 – 1969 měla příliš krátké trvání. Články ve svazovém časopise KOVÁK již od letních měsíců 1969 naznačují měnící se atmosféru. V říjnu 1969 byla zahájena likvidace „pravičáctví v odborech“. Důsledkem tohoto rozhodnutí je 5.plenární schůze kováků konaná ve dnech 22. – 23 října 1969. Jejím výsledkem bylo odvolání 22 členů vedení svazu, včetně tehdejšího předsedy Tomana, který představoval skutečnou autoritu. Následuje další období 20 let normalizační éry.

V roce 1972 (15. – 16.prosince) byl na základě VIII.všeodborového sjezdu ROH znovu vytvořen jeden celostátní „OS pracovníků kovoprůmyslu“.

V březnu 1987 se konal poslední sjezd kováků ve struktuře ROH. Tento sjezd reprezentoval členskou základnu 1 353 000 členů. Není pochyb o tom, že to bylo jen díky téměř povinnému členství v odborech.

Od mimořádného sjezdu v roce 1990 po dnešek

Listopad 1989 znamenal zásadní změny v celé společnosti. Byl startovacím mechanismem celospolečenských změn a odbory nestály bokem. Rozhodující úlohu ve vývoji společnosti, ať se to líbí či nikoliv, sehrály stávkové výbory ustavované v jednotlivých podnicích a závodech. Byly to ony, kdo přivedl lidi z fabrik na náměstí, byly to ony, kdo v té době nesl svou kůži na trh. Jejich členové se stávali přirozenými zakladateli nových odborů. Jejich zásluhou bylo rychlé svolání všesvazového (všeodborového) sjezdu v dubnu 1990, ukončení činnosti tzv. Akčního výboru ROH a přechod odborů na zcela novou odpolitizovanou podstatu.

Hned na počátku roku 1990, ve dnech 7. a 8.února se v Praze v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka konal mimořádný sjezd kováků. Jeho příprava po listopadové revoluci probíhala v rušném období. Rozhodující roli hrály stávkové výbory a Koordinační centrum stávkových výborů. Je na místě poděkovat zde všem, kteří se na obnově demokratických principů nově vznikajícího svazu podíleli. Je těžké vyjmenovat jen někoho, jen pár příkladů. A proto patří poděkování všem, kteří něco dělali, ať to bylo ve stávkových výborech, v nově vznikajících odborových organizacích, v Koordinačním centru stávkových výborů nebo na centrále OS KOVO.

Delegáti mimořádného sjezdu, reprezentující všechny organizace, které se přihlásily k Odborovému svazu kováků, vyjádřili nedůvěru Akčnímu výboru ROH. Zvolili nový ústřední výbor Odborového svazu KOVO, novou revizní komisi a delegáty na všesvazový (všeodborový) sjezd.

Sjezd schválil nový název svazu : „Československý odborový svaz pracovníků kovoprůmyslu“, nové samostatné Stanovy Odborového svazu (do té doby existovaly pouze stanovy ÚRO) , nové přerozdělení členských příspěvků : 75% pro základní organizaci, 25% pro odborový svaz. Ustavil první profesní sekce a přijal mnoho dalších podmínek a zásad pro činnost svazu. Rozhodl, aby se další, tentokrát již řádný sjezd konal v roce 1991. Do čela svazu, který byl budován na dvoukomorové (národní) struktuře byl zvolen ústřední výbor složený z volených členů předsednictev obou národních komor.

Předsedou svazu byl zvolen Igor Pleskot, předsedou Slovenské komory byl zvolen Alois Engliš, předsedou České komory byl zvolen Josef Brábník. Oba současně vykonávali funkci místopředsedů Odborového svazu.

O vysoké úrovni a zodpovědnosti delegátů tohoto sjezdu svědčí i skutečnost, že OS KOVO byl jeden z mála odborových svazů, který se nerozpadl na malé svazy hájící jen zájmy úzkých profesních skupin.

Na základě rozhodnutí mimořádného sjezdu kováků se v roce 1991 uskutečnil řádný sjezd. Ten se konal v Praze v „Paláci kultury“ (dnešní Kongresové centrum) ve dnech 3. – 4.května 1991. Sjezd schválil nový název svazu na „Odborový svaz KOVO v ČSFR“, principy výstavby svazu, které v podstatě jsou platné dodnes – základní organizace – Mandátový obvod – Sdružení mandátových obvodů – Sjezd.

Schválil vytvoření republikových rad :

• Česká rada

• Moravsko-slezská rada

• Slovenská rada

Členové republikových rad byli členy Federální rady a členové předsednictev republikových rad byli členy Federálního předsednictva.

Předsedou svazu byl zvolen Alois Engliš, předsedou České rady byl zvolen Jan Uhlíř, předsedou Moravsko-slezské rady byl zvolen Vladimír Komárek, předsedou Slovenské rady byl zvolen Jozef Krumpolec.Všichni předsedové republikových rad byli současně i místopředsedy celostátního svazu.

V roce 1992 rozhodla Poslanecká sněmovna o rozdělení ČSFR od 1.ledna 1993 na dvě samostatné republiky, Českou republiku a Slovenskou republiku. Toto rozhodnutí mělo i dopad na Odborový svaz KOVO v ČSFR. I když se nějakou dobu uvažovalo o svazu, který by působil v obou zemích, vše nakonec vyústilo v rozhodnutí svolat mimořádný sjezd. Ten se konal 2.dubna 1993 v Brně. Ukončil činnost Odborového svazu KOVO v ČSFR, stanovil podmínky a pravidla pro rozdělení majetku a právního nástupnictví nově vzniklých svazů.

Čeští delegáti pokračovali v Brně ustavujícím sjezdem Odborového svazu KOVO, který proběhl ve dnech 2.-3.dubna 1993. Od tohoto sjezdu se také datuje současné číslování sjezdů OS KOVO. Slovenští delegáti se přesunuli do Piešťan, kde od 3.dubna 1993 proběhl jejich ustavující sjezd Odborového zväzu KOVO.

Předsedou Odborového svazu KOVO byl zvolen Jan Uhlíř, místopředsedy Milan Štěch, Lubomír Štencl a Josef Středula, hlavním pokladníkem Václav Rajdl.

V květnu 1994 odstoupil Milan Štěch z funkce místopředsedy OS KOVO z důvodu jeho zvolení místopředsedou ČMKOS a místopředsedou OS KOVO byl zvolen Jaroslav Zavadil.

II.sjezd Odborového svazu KOVO se konal ve dnech 19. – 21.června 1997 v Ostravě v Domě kultury Vítkovice.

Zabýval se situací v českém průmyslu, průmyslovou politikou vlády, rolí orgánů státu v malé pomoci pro zvyšování exportní výkonnosti podniků a tím celé ČR. Dále se zabýval situací v učňovském školství a již tehdy poukazoval na hrozící nebezpečí poklesu kvalifikovanosti v dělnických profesích. Požadoval změnu legislativy v oblasti zaměstnanosti a to především v oblasti zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností a ve zpřísnění podmínek pro zaměstnávání cizích státních příslušníků. Přijal z dlouhodobého hlediska zásadní rezoluci „Služba základním organizacím – priorita OS KOVO“.

V průběhu jednání sjezdu se uskutečnilo zasedání Rady OS KOVO, které zvolilo do funkce předsedy OS KOVO Jana Uhlíře, do funkcí místopředsedů byli zvoleni Lubomír Štencl, Josef Středula a Jaroslav Souček. Hlavním pokladníkem byl zvolen Václav Rajdl.

V Praze v Národním domě na Smíchově se ve dnech 21. – 23.června 2001 konal III.sjezd Odborového svazu KOVO.

Ve svých závěrech konstatoval pokračování platnosti programových dokumentů I. a II.sjezdu OS KOVO. Požadoval iniciovat pojištění peněz členů vložených do penzijních fondů. Dále pak, aby při jednání v tripartitě zástupci odborů prosazovali náhradní řešení za zrušení důchodových kategorií. Rozhodl o novém principu členění OS KOVO a to podle velikosti členské základny s cílem, aby hlasy jednotlivých zmocněnců Mandátových obvodů (členů Rady OS KOVO) měly stejnou váhu. Stejný princip schválil i pro zmocněnce SMO (členy Předsednictva OS KOVO).

Přijal „Prohlášení k restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu“, ve kterém požadoval, aby restrukturalizace byla řešena komplexně, aby rušení pracovních míst v ocelářském průmyslu bylo vyváženo včasnou tvorbou nových pracovních příležitostí, zejména výstavbou nových provozů navazujících na hutní prvovýrobu. Tím zabezpečení zvýšené přidané hodnoty ocelářských výrobků a konkurenceschopnosti českého ocelářského průmyslu na světových trzích.

Přijal také „Prohlášení III.sjezdu OS KOVO“ k zákoníku práce, ve kterém mimo jiné vyzval k integraci odborových svazů s cílem vytvořit silné a akceschopné odbory.

V průběhu jednání sjezdu se uskutečnilo zasedání Rady OS KOVO, které zvolilo do funkce předsedy OS KOVO Jana Uhlíře, do funkcí místopředsedů byli zvoleni Josef Středula, Jaroslav Souček a Miroslav Kosina. Hlavním pokladníkem byl zvolen Václav Rajdl.

Toto byl zatím poslední sjezd Odborového svazu KOVO. Dnes jste účastníky dalšího, IV. sjezdu Odborového svazu KOVO. Bude hodnotit, kam se odbory ve své práci dostali, zdali se nám podařilo káru o kousek poposunout. Je to mnohdy práce velice těžká, mnohdy hraničící s prací antického Sisyfa. Vždyť o požadavcích na vyšší právní závaznost kolektivních smluv se poprvé začalo hovořit v roce 1935 a první zárodky kolektivních smluv vznikaly v roce 1908. Na to, jak tato informace vypadá ve světle dnešního přístupu ke kolektivním smlouvám a k vymáhání závazků z nich ze strany některých představitelů podniků a zaměstnavatelských svazů, si odpovězte sami. Problematika pracovního práva, dnešního zákoníku práce, je také problematika, která se na kováckých sjezdech projednávala již od počátku třicátých let minulého století, např. v roce 1932 ve formě požadavků na vytvoření kodexu pracovního práva.