Strana 1

Máme říci Evroposké unii své ano? - Rozhovor s politologem P. Romancovem

„Spolupráci odborů považuji za samozřejmou“ - říká náměstek ministra práce P. Šimerka v rozhovoru pro K&E

Temná vize nejen pro Kopřivnici - Tatrováci mají obavy z budoucnosti

Strana 2

Ve Škodě Auto nakročili do Evropy - Nejlepší výsledek kolektivního vyjednávání

Za práci peníze? - V Železárnách Hrádek to není samozřejmostí

Železárny Chomutov opět na slepé koleji

Strana 3

Máme říci Evroposké unii své ano? - pokr. ze str. 1

Strana 4

INFORMACE Z ENERGETIKY

Spolupráci odborů považuji za samozřejmou - pokr. ze str. 1

V jaderných elektrárnách se dohodli - Stávková pohotovost odvolána

Podnikové kolektivní smlouvy v roce 2002 (VI.) - Hodnocení úrovně pracovněprávní části

PŘÍLOHA

PORADNY NA PŘÁNÍ

Na slovíčko s bezpečákem
Jak je to s bezpečnostními přestávkami?

Nad otazníky v bydlení
Kdy odmítnout podpis nové nájemní smlouvy?

Daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob - odborová organizace

Máme říci Evropské unii své ANO?

Rozhovor s politologem M. Romancovem

Letošního června budou občané České republiky postaveni před zcela zásadní volbu. Dostanou příležitost vyjádřit se v referendu, zda souhlasí, či nikoliv se vstupem naší země do Evropské unie. K&E proto vyhlásil tuto záležitost v minulém čísle jako téma na měsíc březen. Abychom vnesli více světla do některých temných otázek souvisejících s naším přičleněním k EU, požádali jsme odborníka na záležitosti Evropy Mgr. Michaela Romancova, který přednáší politologii na fakultě humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni, o jejich zodpovězení.

Jaký dopad by měl vstup České republiky do Evropské unie na její státní suverenitu? Nakolik bude omezena a lze očekávat, že v budoucnu zanikne zcela?

Nejdříve je třeba ohlédnout se trochu do historie. Ve středověku byl suverénem panovník, který měl víceméně absolutní moc vykonávat na území, které bylo jeho nebo jež fakticky ovládal, vše, co se mu zlíbilo. Musel brát ohledy pouze na sobě rovné, tedy na šlechtu a na církevní představitele, kteří svým výkonem duchovní moci stáli v určitém ohledu nad ním. V případě moderních států pak suverenita znamená exkluzivní právo disponovat veškerými lidskými a surovinovými zdroji, které na území daného státu existují. V této formě se státní suverenita objevuje v 18. a 19. století, a pokračuje do století dvacátého. Tehdy se však vynořily určité problémy, které tento koncept výrazně zrevidovaly. Vezměme si za příklad jadernou elektrárnu Temelín. Je vybudována u nás a Česká republika měla absolutní právo si ji postavit a provozovat. Ale v případě, že by v ní došlo k poruše, tak budou pravděpodobně zasaženi i naši sousedé. Mezinárodní právo přijalo už v 60. letech na základě širokého konsensu většiny zemí usnesení ustanovující, že exklusivní možnost disponovat svým územím je omezena záležitostmi, které by mohly přesáhnout státní teritorium a dotknout se tak sousedů.

V EU již dnes existuje něco, co se nazývá sdílená nebo společná suverenita. Ta znamená, že státy na základě široké shody svých občanů odstoupí část své suverenity ve prospěch nadnárodního celku. Tak vznikne časem něco, co lze nazvat "evropská vláda", která bude pověřena výkonem této suverenity. Takto bude omezena i ČR, ale podstatné je, že k tomu omezení nedojde, pokud to naše demokraticky zvolená reprezentace neodsouhlasí.

Důležitým aspektem státní suverenity je právo vyhlašovat zákony. Kdo bude mít v EU toto právo a budou mít jednotlivé státy pro platnost "evropských" právních norem na svém území alespoň právo veta?

EU jako taková zákony v klasickém smyslu nemá. Pouze v rámci toho, co je jednotlivými smlouvami vyhrazeno jejímu rozhodnutí, může Evropská komise ve spolupráci s dalšími institucemi přijímat směrnice a nařízení, které by se daly označit za "zákon". Zatím se nezdá, že by se na tom mělo něco měnit. A pokud ke změně dojde, tak se dá předpokládat, že vznikne skutečně legislativní těleso v podobě evropského parlamentu, který má dosud jen poradní hlas. Bude to pak něco podobného jako vztah našich krajů vůči parlamentu v Praze. Podobně i všechny jednotky, které budou v tu dobu sdružené v EU, dostanou nějaké "krajské", lokální pravomoci. V jejich rámci zůstane možná ošetřeno i nějaké to právo veta pro určité konkrétní záležitosti.

"Nepřeválcují" však v tomto systému velké země ty malé?

Víte, ty velké státy se evidentně rozpadají. Spolková republika Německo je federace, jde zatím navenek o jeden stát, ale z hlediska celé řady evropských procesů už to není jeden stát, ale šestnáct států. Potenciál velkých států je v současnosti v EU poddimenzovaný. Jestli můžeme hovořit o tom, kdo převládá, pak jsou to jednoznačně ti malí. Tak například půlmiliónové Lucembursko má v důležitých orgánech EU jeden hlas a dvaaosmdesátimiliónové Německo dva hlasy.

V případě pro Evropskou unii zásadních rozhodnutí však zpravidla udává tón osa Berlín - Paříž.

Stačí se podívat na situaci kolem Iráku. Francie se s Německem na něčem dohodly a řada zemí EU jde proti tomu. Jistěže, velké země samozřejmě mají vliv. Ony jsou prostě velké. Jestliže někdo mluví jménem 82 miliónů lidí, tak to má svou váhu. Ale přesto má i malé Lucembursko možnost leckterý proces zablokovat. V případě, že je určité společné rozhodnutí pro nějaký stát nepřijatelné, naskýtá se dvojí možné řešení. Buď se ten stát na tom nepodílí, což je například případ Velké Británie, která nepřijala Sociální chartu, nebo to formálně přijme, ale pokud mu z toho vzniknou nějaké ekonomické škody, tak dostane obrovskou kompenzaci. Otázka je, nakolik je to zdravá nebo nezdravá praxe.

Občas se dostanou na veřejnost zprávy, že jacísi evropští úředníci sedí v Bruselu nad mapou Evropy a fixou zakreslují nové vnitroevropské hranice. Má se jednat o takzvanou regionalizaci Evropy. Co nás v tomto ohledu může čekat? Budou jednou například Severočeši součástí společného útvaru se Sasy a Jihomoraváci pro změnu s Rakušany z Dolních Rakous?

Tato záležitost určitě ještě pevně rozhodnuta není. Dá se ale předpokládat, že rozhodování o tom bude demokratické, bude tedy vycházet zespodu od států, respektive regionů. Co se týče hranic, musíme si uvědomit, že ještě před 100 lety žádná Česká republika neexistovala a bylo tu jen Rakousko-Uhersko. A je otázka, kolika tehdejším obyvatelům přišel ten stát špatný. Vývoj směřuje svým vlastním tempem a my to neovlivníme. Pokud se bude politická mapa Evropy předělávat - a já jsem přesvědčen, že k tomu dojde ve velice výrazné míře -, tak vše nabere nové dimenze. Ve chvíli, kdy budou obyvatelé Evropy se stávajícím stavem nespokojeni, dojde k nějaké teritoriální rekonstrukci. Ale to, že se v posledních desetiletích hranice neměnily, to nebylo vůbec normální. Dnes se prosazuje opět tradiční dynamismus.

Je však přijatelná představa, aby například část českého národa žila v jednom regionu a druhá v jiném spolu s jinými národy? Je snad pojem národa už také přežitkem?

Jsou samozřejmě možné i takové alternativy, ale je třeba vzít v úvahu, že ČR má velkou výhodu ve své geografické poloze. Je totiž prakticky dokonale zarámována horami. Takže se budou jen velmi obtížně vytvářet regiony nějak jinak, protože bude vždy přítomno i funkční hledisko komunikace. Takový vývoj může nastat spíš tam, kde se příroda nepostarala o tak přirozené bariéry. Takže například Polsko by mohlo být tímto výrazněji dotčeno než ČR. V demokracii je ale ta obrovská výhoda, že všechny tyto procesy jsou vratné.

V argumentacích pro vstup do EU se často poukazuje na zkušenost  již dříve přistoupivších zemí, které si poté ekonomicky výrazně polepšily a k žádnému většímu otřesu přitom nedošlo. Je to ale srovnatelné? I když tyto státy - například Řecko, Portugalsko nebo Irsko - měly slabší ekonomiku, přeci jenom nebyly zdeformovány socialistickým direktivním hospodářstvím. Neměli bychom se srovnávat spíše s východním Německem, které se dodnes z nárazu s vyspělou západoněmeckou ekonomikou nevzpamatovalo, přestože dostává astronomické dotace? Je opravdu tak jisté, že České republice nehrozí podobný osud - ovšem již bez těchto finančních injekcí?

Jisté to určitě není, ale naše situace je s východním Německem jenom zdánlivě srovnatelná. NDR se stala součástí SRN přes noc. My jsme měli 12 let na to, abychom si začali zvykat.

Ale za tu dobu byla naše ekonomika na rozdíl od té východoněmecké důkladně vytunelována. Není právě v tom náš další handicap?

Ekonomové tvrdí, že naše ekonomika byla vystavena velice tvrdé konkurenci a že struktura podniků je údajně dnes už taková, že jsme plně připraveni zapojit se do evropské soutěže. A nebýt těch různých Kožených z 90. let, mohlo to být ještě lepší. Velké strukturální problémy by tedy nastat neměly. To ovšem neznamená, že k nim nedojde lokálně nebo dokonce regionálně.

Když člověk trochu sleduje všechny ty patálie spojené s přizpůsobováním našich zásad a zvyklostí nesčetným evropským směrnicím, pokynům a kvótám, začíná se chtě nechtě ptát, nakolik je ještě EU prostorem pro svobodný život a aktivity lidí. Není tento direktivismus přeci jenom jakousi odrůdou socialismu?

Takto přesné a svázáno kvótami je to v EU především proto, aby byli ochráněni producenti. Je to v podstatě v zájmu zaměstnanců. On to skutečně je socialismus. Stačí si přečíst jakýkoliv článek nebo vyslechnout projev Václava Klause a uslyšíte to tam naplno. EU se rozhodla budovat model takzvaného sociálně spravedlivého státu. Ten samozřejmě ponechává možnost soukromého vlastnictví. Ale prioritní rolí je ochrana společnosti před sociálními otřesy a v Evropě se má za to, že společnost bude nejstabilnější, když lidé budou mít práci. Když v USA ve městě X zavřou podnik, tak jeho zaměstnanec se může celkem bez problémů sebrat, odjet autem do města Y, kde se pro něj nic zásadního nezmění. V Evropě ale takto věci nefungují. Sociální mobilita je v ní nesrovnatelně menší. Proto je Evropa sociálně naladěná.

Sociální stát se ale v posledních letech v Evropě viditelně drolí. A to dokonce mnohdy pod taktovkou sociálně-demokratických vlád, které ho kdysi uváděly v život. Může vůbec dlouhodobě přežít?

Určitě se neudrží v podobě, jakou známe dnes. Ten model vznikl v době, kdy bylo podstatně víc lidí v produktivním věku než v penzi. To se ale mění. Zavedení sociálního a důchodového pojištění vedlo v Evropě dlouhodobě k poklesu porodnosti. Evropané mají tendenci k akumulaci bohatství. Medicína mezitím dále prodlužuje postproduktivní věk. To je pro stát obrovská zátěž. Buď se výrazně zvýší daně, což je zřejmě nepřijatelné, nebo se zcela překope sociální systém, který by ve své stávající podobě co nevidět zkolaboval. Sociální stát bude pokračovat dál, byť v modifikované podobě.

Ptal se MARTIN BENEŠ