Mezinárodní svátek pracujících mají mnozí lidé ještě stále spojovaný s kolektivní povinností, obrazem, který mu dával minulý režim. Připomeňme si, že kořeny tohoto celosvětově uznávaného dne sahají až do předminulého století a souvisí nejen s bojem zaměstnanců za lepší pracovní podmínky, ale také s proměnou společnosti v dynamicky se rozvíjejícím 19. století.
Požadavky na lepší pracovní prostředí a na osmihodinový pracovní den vznesli dělníci ve Spojených státech amerických. Zejména soukromí zaměstnavatelé však tyto nároky ostře odmítli, což mělo za následek vyhlášení stávky 1. května 1886. Asi nejbouřlivěji protesty proběhly v Chicagu, kde bylo zabito několik demonstrantů při střetu s policií. Základy pro budoucí prvomájové oslavy vycházely z nutnosti připomenout si nešťastné chicagské události. Kongres Druhé internacionály pak vyhlásil První máj jako mezinárodní svátek o tři roky později.
V českých zemích se poprvé tento den slavil 1. května 1890 na pražském Střeleckém ostrově, a měl dokonce svoji hymnu, jejímž autorem byl dělnický předák, politik a básník Josef Krapka Náchodský. Určitý prospěch tento den přinesl také odborům. Rostl totiž počet jednotlivých spolků, které se snažily více spolupracovat v rámci celého Rakouska. V roce 1918 se u nás První máj slavil již v celonárodním měřítku, navíc v roce 1919 byl vyhlášen statním svátkem. V období první republiky se do pořádání oslav zapojily i různé politické strany, za všechny jmenujme alespoň sociální demokraty, stranou dění samozřejmě nezůstaly ani odbory.
Po roce 1948 se z květnových oslav stala do jisté míry kolektivní povinnost, po sovětském vzoru se v průvodu vzdával hold vládnoucím špičkám, které z tribun pozorovaly masy lidí s mávátky. Určitým vybočením z vládou diktovaných poměrů byl 1. máj 1968, uvolněná atmosféra tzv. pražského jara a naděje na demokratizaci socialismu, která se projevila i během oslav prvního květnového dne. Po dlouhé době se veřejnost účastnila průvodu dobrovolně a s nefalšovaným nadšením. Po pádu režimu jej slavily jen některé levicové strany a odborové centrály. Tato skvrna by však neměla zničit tradici připomínající, že boj za důstojnější pracovní podmínky ještě zdaleka neskončil.